Toto je krásný příběh od kmarádů "Labradůrků" ze stránek Hafíci.cz
Příběh štěňátka
Štěňátko pomalu otevíralo očka, probudilo se do velmi chladného rána, ale bylo doma, bylo v teplém pelíšku, nemělo se čeho bát, jen venku byla zima a pršelo. Pomalu se postavilo na své malé nožky. Zvedlo jednu tlapku, pak druhou, třetí a nakonec i čtvrtou, pomalu se tak posunovalo vpřed. Zahlédlo svého páníčka, usmálo se a hned k němu přicupitalo. Páníček ho mile zvedl ze země, posadil se na pohovku a položil si štěňátko na klín, hladil ho po jeho dlouhé jemňoučké srsti. Štěňátko se velmi spokojeně tulilo. Náhle se ozval zvonek. Štěňátko leknutím zvedlo hlavu a koukalo kolem. Páníček vzdychl, štěňátko položil a šel otevřít dveře, když zmáčkl kliku a otevřel, před dveřmi stál pošťák a předával páníčkovi naléhavý dopis. Páníček si ani nesedl a v mžiku dopis dopis otevřel, stálo v něm :
Milý bratře, tvá matka vážně onemocněla a musíš hned přijet, nech všeho být, hlavně přijeď, v příloze u dopisu jsem Ti poslala letenku do Londýna, nemusíš už ani bydlet v Česku, ale je to na tobě, hlavně přijeď!!! Tvou, teda naší matku odvezli do nemocnice, strašně mě to bolí, nevím co dělat, prosím, přijeď!!! Jsem strašně zoufalá, nechtějí mě k matce pustit! ... Nevím, co dál říct, nemám ani slov! Tečou mi slzy a jestli nepřijedeš, snad se z toho zcvoknu! Prosím Tě, pomoz mi, přijeď, ale neber s sebou toho psa'!!! Stejně ani nemůžeš, takže... Přijeď!!!
Tvá sestra.
Páníček se nad tím dopisem pořádně zarazil, musel tam jet, a to hned, letenka byla na dnešní večer. Ale co štěňátko?! co s ním?! Páníček rychle zašel hledat pomoc, nabídl se mu jeden pán, páníček nevěděl, jaký je, ale co mu zbývalo??? Nic jiného, než mu ho dát, a tak se štěňátko přestěhovalo k pánovi, kterému říkali pan Len. Pan Len zavřel štěňátko venku do staré, prorezivělé klece, ale to už páníček seděl v letadle.... štěňátko začalo kňučet, mělo žízeň, hlad, chtělo si hrát, bylo osamocené, pan Len začal po štěňátku řvat, když zakňučelo.
Blížil se večer a pan Len odešel domů a šel spát. štěňátku začala být velká zima, začlo znovu pršet a ono bylo v kleci, na chladné zemi, pod žádnou střechou! Kňučelo bolestí a zimou, bálo se, bylo to nejhorší, co kdy zažilo. Pan Len začal po štěňátku řvat a znovu a znovu, pak už to nevydržel a házel z okna po štěňátku všelijaké věci, trvalo to dlouho a dlouho, neměl na to nervy, a tak zabouchl dveře a spal... štěňátku hrabal, hrabalo a hrabal, jak nejvíc mohlo a pak se nakonec prohrabalo ven z klece, podlezlo plot a už přebíhalo silnici, běželo, běželo, za chvíli bylo doma, jenže doma nikdo, sedělo před dveřmi a zarmouceně kňučelo, tak to bylo každý den.
Po týdnu bylo štěňátko vychrtlé, krmené jen zbytky, které našlo. Stále a marně sedělo před dveřmi páničkova domu a čekalo.... uběhl tak další týden a štěňátko tam stále sedávalo, spalo, ale páníček nikde, štěňátko se smířilo s tím, že už se nevrátí, přesto tam ale bylo...
Po tří týdnech štěňátko leželo před dveřmi, hladové a žíznivé, déšť mu padal do kožíšku, bylo celé promrzlé a bezmocné, hlavičku mělo položenou na zemi, najednou se mu zavřeli očka a vidělo před sebou duhový most, všechny zemřelé pejsky, vidělo nebe, nebe krásné a bezbolestné, však tam stále nebylo, před ním stál duhový most, když ho překročí, už se nikdy nevrátí. Pak otevřelo oči, zapískalo bolestí a zase bylo před duhovým mostem. Udělalo malý krůček vpřed, jedna tlapka se dotkla obláčkové duhy. Duhový most zazářil a štěňátko udělalo druhý krok, třetí, čtvrtý, patý, šestý, sedmý, osmý a už zbýval jen poslední krok vpřed. Štěňátko natáhlo tlapku a pomalu ji dávalo dolů, země nebíčka už byla tak tak na dosah. Ve štěňátku projel blesk, přestalo ho vše bolet, byl najednou lehčí a tak tlapku vrátil na místo, kde ji měl, zadníma nohama se jemně odrazil a vznášel se nad hranicí duhového mostu a nebe. Náhle začal pozvolna klesat. Tlapky už připravoval na dopad, teď, v tu chvíli vědělo, že se dotkne nebíčkové země, však otevřel oči, vidí svého pánička, leží mu na klíně, zabalený v dece, copak ale? Páníček slzy roní! štěňátko se pohlo. Páníček sebou cukl. oči se mu nevěříc rozzářili! objal štěňátko, nakrmil ho, dal mu vodu, postaral se o něho jak nejvíce mohl, zajel k veterináři, ten štěňátko ošetřil, to se brzy uzdravilo a zase nabralo síly. štěňátko i páníček byli teď ti nejšťastnější!!! Páníček vlastně ani nevěděl, co se štěňátku stalo, jen ho našel "polomrtvého" u dveří, rozplakal se a dál už víte. Páníček vlastně jen věděl, že za to může pan Len, jenže nebyl takový, jako jiní, jinak mu neublížil, nechal ho jít, hlavně, že měl své štěňátko a vážil si ho stejně, jako své dítě, které se mu brzy narodilo! :)
Byl večer a manželka páníčka si lehla do postele, štěňátko si přiskočilo a mazlilo se s ní, přilehl si i páníček, do té velké postele a tak jsme všichni tři, tedy i to čtvrté vedle v malé postýlce usnuli :)
Pes není rozdílný od člověka povahou, spíše je to naopak, než si někteří myslí, pes je věrnější než člověk a to zaručeně. Když však najde páníčka, který umí milovat a ví, co je "láska" pak se z nich stane "nejlepší rodina". Pes není žádný mazlíček, pes je součást rodiny!!!